…byl pozdní večer, první máj,
večerní máj byl lásky čas ….
Sice nebyl první máj, ale i přesto se šmoulata rozhodla navštívit lásce zaslíbené místo – pražský Petřín. V sobotu 4. května jsme se tedy sešli na nádrží a vlakem jsme vyrazili do Prahy, kde jsme přestoupili na tramvaj a ta nás dovezla až pod kopec na jehož vrcholu ční k nebesům pražská „ Eifellovka“ Jelikož máme ještě krátké nožičky a máme rádi nové věci, rozhodly naše vedoucí, že na vrchol vyjedeme lanovkou. Pravda museli jsme nejdřív vystát dlouhou frontu, ale to čekání stálo za to. Když na náš došla řada, byli jsme trochu překvapení, co to přijelo za vagónek, tak nějak jsme čekali klasickou kabinkovou nebo sedačkovou lanovku jako mají na horách, ale toto? Nevadí, všechno se má vyzkoušet. Nasoukali jsme se do vagónku a ten se s námi pomalu rozjel vzhůru k vrcholu. Velkým zážitkem pro nás bylo křížení s dolů jedoucím vagónkem.
Když jsme vystoupili, přesunuli jsme se k rozhledně. Jé, ona opravdu vypadá jako menší verze její známější sestry – pařížské Eifellovky. To jsme ještě netušili, že abychom se dostali na vrchol, budeme muset vystoupat 299 schodů. Jako správní skauti jsme se do toho pustili s vervou. Postupně nám tedy síly ubývaly, ale nakonec jsme na vrch vystoupali všichni. Výhled na Prahu byl opravdu nádherný. Dokonce bylo cítit, jak se s námi rozhledna pohupuje ve větru. Ještě jsme zamávali dolů na zem Aničce a postupně jsme zase sestoupili dolů. Na některých z nás byla úleva, že opět stojíme na pevné zemi, opravdu znát.
Po takovém výkonu si to zaslouží odměnu a tak jsme v parku obsadili pár laviček a doplnili jsme energii svačinou od našich maminek. Někteří dobíjejí energii opravdu rychle a tak v parku zvládli ještě běžecké závody, které si připravila Renča. Po svačině a závodech nás holky vzaly na další zastávku naší dnešní výpravy, tedy do zrcadlového bludiště. To bylo překvapení, když se každý z nás najednou objevil v bludišti pětkrát. A který je ten pravý? No přeci ten, který se hlasitě směje. A jejda, ty máš ale dlouhé ruce. A ty zase šišatou hlavu a ty velké břicho,…. Od každého zrcadla se ozývala spousta smíchu, až nás bolela břicha. Když jsme se dostatečně nasmáli, přenechali jsme zrcadla i ostatním zájemcům a pomalu jsme se vydali pěšky z kopce dolů. Ještě než jsme zamířili na tramvajovou zastávku, zavítali jsme na dětské hřiště, kde jsme vyzkoušeli nejrůznější lanové prolejzačky, houpačky a kolotoče.
Cestou z hřiště už jsme si mysleli, že jedeme na vlak, ale omyl. Holky měly v rukávu další překvapení. Vystoupili jsme totiž u Palladia a po jezdících schodech jsme vyjeli až do nejvyššího patra, kde jsou samé restaurace a jídelny. Tam nám začínalo pomalinku svítat, kam nás asi holky vedou. Jooo je to tak, jsme v „mekáči“. Usadili jsme se u stolu a za chvilku nám obsluha přinesla spoustu hranolek, kečupů, cheesburgerů a samozřejmě nesměly chybět ani nugetky. Co si kdo přál, to měl. Nakonec každý ještě od obsluhy dostal krásnou papírovou čelenku.
To už byl ale nejvyšší čas přesunout se na Masarykovo nádraží na vlak, což jsme zvládli celkem rychle, a tak nám zbyl ještě čas, abychom navštívili místní obchod a utratili kapesné za zmrzlinu a jiné sladkosti. Pak už jsme opravdu nastoupili do vlaku, který nás dovezl do Brodu, kde už nás netrpělivě vyhlíželi maminky a tatínci. Zase jsme zažili spoustu dobrodružství a máme rodičům co vyprávět. Už se těšíme, co si na nás holky připraví příště. Určitě to bude stát za to.
Fotky z našeho výletu si můžete prohlédnout v naší galerii